O mým tátovi

Odpovědět
Hrachajdice
Administrátor fóra
Příspěvky: 187
Registrován: čtv 16. črc 2020 19:05:01

O mým tátovi

Příspěvek od Hrachajdice »

Můj vztah s tátou byl odjakživa komplikovanej . Můj táta totiž nikdy nepatřil mezi ty pohodový tatínky . Můj táta byl za komunismu voják z povolání, pracoval u pohraniční stráže a dotáhnul to až na hodnost majora . Sama si to když byl vojákem nepamatuju , protože v 89 kdy to všechno padlo mi byly jen 2 roky . Ale tady to mělo základ - voják . Aby toho nebylo málo, tak je ve znamení Lva , takže taky vůdce a všechno podle něj , tady to i z toho astrologickýho hlediska sedí jak prdel na hrnec . Kdo má nebo měl za rodiče vojáka , tak mi jistě potvrdí,že to není žádnej med . Je naprosto jedno jestli je vojákem v součastný chvíli nebo před 50 lety , ten "zelenej mozek" tam bude až do smrti .

Táta byl a je stále přísnej . Asi to ovlivnilo víc faktorů než jen armáda . Pochází z 5 dětí a tak se musel o všechno rvát . Dodnes , když se ohradim ,že je něco moje, tak mi řekne ,že všechno je všech . Má to pořád v tý svý rodině odkud pocházel zakořeněný . Postupovat podle řádu . Navíc pochází z rodiny, kde pevnou rukou vládnul muž - děda . Vládnul tak pevně ,že babička kvůli němu spáchala sebevraždu . Náš táta u nás taky vládne ,ale zase ne tak jako děda . Táta se naopak chce se všim s mámou radit a podílet se na všem a o všem vědět . Otázka je jestli i tohle není špatný . Po svým otci toho podědil víc - oběd v přesně stanovenou dobu a běda když ne , nesmíme mít talíře, co se mu nelíbí .. neznalej jen kroutí hlavou . Bohužel podědil po dědovi i chlad .

Nepamatuju se, že by si kdy můj děda se mnou hrál nebo nedej bože pohladil , to neexistovalo a co vim, tak stejně se choval i k mým starším sourozencům . Prostě chlad . Babička byla v tomhle lepší ,ale připadalo mi to , že se bojí to ukázat a že děda by jí za to vynadal , což asi i dělal . Takže jestli můj táta pocházel z takový rodiny, tak se není čemu divit . Z 5 dětí se jen on stal vojákem , jestli to chtěl on sám , netušim . Faktem je,že byl na vojenský škole až v Martině na Slovensku a domů jezdil snad jen na Vánoce , zvláštní způsob jak se zbavit kluka .

Nicméně můj vztah k němu je stále zvláštní . Obrovská rána pro něj bylo moje postižení - panovi dokonalýmu - vojákovi se narodí něco nedokonalýho . Od mámy vim,že mě hned chtěl dát do ústavu,ale máma si mě ubránila. Co na tátovi vidim zase jako velký plus je to,že s náma zůstal a s mámou se nerozved , což chlapy kvůli postižení svýho dítěte dělají naprosto běžně . Táta je odjakživa co na srdci to na jazyku , neomaleně řekne, co si myslí a bez ohledu na to , že to někomu může ublížit. Jak lidem , který zná, tak i úplně cizím . Takže já od něj od mala slyšela jen to , že jsem pomalá , že nic neumim a tak . "Úžasný" , už i na tak moje malý sebevědomí . Naštěstí moje maminka je jeho přesnej opak, ta mě vždycky podporuje a neschazuje mě . Mít oba dva takový rodiče jako je táta , tak si to asi hodim .I v myšlení a v hodnotách jsme s tátou naprosto odlišný .

Táta pořád jen rozkazuje kdo a jak to má udělat a sám neudělá nic, přesně jako na vojně . Pamatuju , jak jsem s mámou jezdila pravidelně do lázní , tak vždycky nabádal , že mam hodně cvičit a tak . On totiž strašně dlouho věřil,že když budu pravidelně makat ,že začnu chodit . Chodit , když mam jednu z nejtěžších diagnoz vůbec a kterou ještě nikdy nikdo nerozchodil ,ale já jí musim rozchodit , aha . Tohle bylo strašně demotivující a cpal mi to do hlavy od mala a pak to zklamání, když jsem se vrátila z lázní a byla jsem furt na vozíku . On si vůbec promítal do svých dětí , že z nich musí něco bejt . Jenže přišlo zklamání- ani jeden nemáme vysokou , ani jeden nevynikáme ve sportu a jeden z nás dokonce ani nechodí . Nejvíc se bohužel zaměřil na mě , když nechodim, tak aspoň budu myslet hlavou . Učení mě vždycky bavilo a myslim,že i šlo , ale rozhodně jsem neměla v plánu si ten handicap kompenzovat chytrostí .

Dodnes si pamatuju, jak jsem přecházela z normální základky do školy pro postižený . Normálně jsem se tam učila podle plánu základní školy ,ale táta to nemoh přenést přes srdce , že jdu mezi mrzáky . Vždycky mě vychovával tak, že mi nic není a že mezi ně nepatřim . S tou rozdvojeností , kam vlastně patřim se občas potýkam i teď . Přiznávam , že ze začátku jsem taky nebyla vůbec nadšená,že jdu mezi děti s postižením ,ale zvykla jsem si. Jen pro tátu to bylo furt něco míň a stále si myslel,že mam navíc . Naopak byl nadšenej když jsem šla na intr a že za tim nestálo to,že je rád, abych se osamostatnila , bylo jasný . Byl rád,že jsem vypadla z domu . A vlastně i moji sourozenci vypadli z baráku hodně brzy . Proč to tak bylo , je asi jasný a já se nedivim . Nicméně ty ambice, že to aspoň v nečem někam dotáhnu měl stále . V Praze jsem prostě musela jít na obchodku , měla jsem to v plánu , ale bylo jasný,že to nevyjde . Ve 3 třídě mi totiž diagnostikovali dyskalkulii a obchodka je hlavně o matice . Nechala jsem se ještě speciálně objednat do SPC centra , aby bylo jasno na co mám . Vyšlo mi z toho,že je asi tak 5 druhů dyskalkulie a já mam od všeho něco , například neumim číst čísla s více nulama a tak . Prakticky je asi zázrak ,že umim násobilku a hodiny . Nicméně , i tak jsem na naléhání otce zkusila přijímačky , protože pro něj nějaký SPC a jeho zjištění nemělo samozřejmě váhu . Chodila jsem i na doučování , dřela a stejně mě nevzali . Zpětně jsem byla ráda , bylo by to na prd a velkej stres , kdybych propadala a ve třídě bych byla poslední.

Takže i tuhle hořkou pilulku musel táta skousnout . Ze začátku jsem měla touhu mu to ukázat ,že na to mam ,ale pak už ne . Je to můj život, moje schopnosti a že nemam vysokou ? no a co . Žiju , jak je mi nejlíp a rodiče by si neměli promítat svoje ambice do dětí . Brácha taky s tátou nikdy nevycházel a to spolu pracujou ve firmě ,takže se furt jen hádají , ségra je jiná než my s bráchou optimistická a tak s tim vztahem k tátovi to má asi nejlepší z nás . I když ani ona není ta tatínkova holčička . Dle táty máme každej nějakou vadu , ale on ne . Pamatuju , jak když máma jednou nebyla doma, že mi nutil chodit o berlích po zahradě , dokud jsem nebrečela bolestí a nespadla za zem . Pořád na mě křičel , často to dělal, když nebyla máma doma , abych neměla zastání . Nebo když mi bylo 14 přišel s tim,že se mi bude věnovat , ve 14.. když předtím vůbec . Ve 14 , když už je pozdě a máte jiný zájmy , tak to jsem ho taky zklamala . Taky tvrdil ,že se bude věnovat synovci , jeho vnukovi . Už má jen jednoho dědu - mýho tátu . Je mu 9 a co myslíte ? věnuje se mu ? Vůbec . Malej by i chtěl , ale táta jen slibuje a pořád se vymlouvá ,že má hodně práce . Přijde mu divný,že brácha s malým tráví tolik času a že spolu jezdí na výlety . To je právě to, všude jinde je tohle naprosto normální , jen my jsme nikdy nejezdili jako rodina , jen díky tátovi . Pak se nemůže divit,že se mu člověk odcizí .

Nevim, táta je zvláštní , pamatuju jak jsem vždycky záviděla ostatním ty pohodový otce . Náš je cholerik , vytočí kde co , pořád rozkazuje , každej den má špatnou náladu .. dokonce už se mu to podepisuje na zdraví ,ale nechce tomu věřit,že i hlava a myšlení má na to vliv . Nepamatuju si od něj žádný dotyky, že by si se mnou hrál . Za to když mi v dětství dal facku si pamatuju velmi dobře . Vlastně mě ve školce vozil na ryby s tim, že by bylo fajn, kdyby mě to bavilo . 6 letý děcko prostě nebaví sedět u vody, i když je introvertní a nechodí . Rybaření bavilo jeho , mě ne . Takže jsem ho zase zklamala . Začíná bejt starej zahořklej morous , přesně jako děda . Ostatní jeho sourozenci takový nejsou ,ale náš táta jo . Teď je to trochu lepší co přešel na motorky . Motorky jsem měla v oblibě dávno před nim a tak máme aspoň trochu něco společnýho . I když většinou mě moc vozit nechce , že prej je se mnou moc práce , takže zase pád dolů . Možná je sám nešťastnej , ale takhle sráží nás všechny a myslim,že měl dost příležitostí za celej život to změnit ,ale neudělal to, nechce . O to horší je,že často mezi lidma se chová úplně super, uvolněně, směje se a když zavře dveře .. Nikdo tomu nevěří , jaká to je proměna . Za celej život jsem ho viděla smát se jen párkrát a to většinou když trochu popil .Ale můžu bejt ráda,že aspoň nikdy nebil mámu ,ani nikoho z nás a není alkoholik , to zas jo . Ale stejně to není ideální .

Co dodat ? Važte si svých hodných a milých tatínků , protože rozhodně to není samozřejmost.
Odpovědět