O označkování

Odpovědět
Hrachajdice
Administrátor fóra
Příspěvky: 259
Registrován: čtv 16. črc 2020 19:05:01

O označkování

Příspěvek od Hrachajdice »

Tenhle článek není můj , ale úplně vystihuje moje pocity. Asi bych to líp nenapsala , tak si ho s dovolením půjčím . Slečna má taky dětskou mozkovou obrnu jako já, takže od narození a píše sloupky s názvem Perplex je městě.

Vracím se od kamarádky a jdu kolem domu, kde si na balkoně hrajou dva tak devítiletí kluci. Zmerčí mě, vykloní se a navzájem si řeknou: „Dívej, jak ta paní divně chodí!“ – „No jo, postižená!“

Přečtěte si to ještě jednou.

A znova.

Tohle je totiž něco, co si člověk s diagnózou nedobrovolně vylosuje na celej život. Komentáře.

Je sice moc hezký, že se pak jinde dozvíte, že jste krásní a úžasní (samozřejmě hlavně vnitřně) a že jen na tom záleží. Nebo že se k vám donese, že to oni jsou hloupí, když o vás takhle mluví. Jenže značkující věty už se vám stejně zakously do těla i do duše a žijou si tam vlastním životem.

Já si bohužel podobných slov všímám. Jednak mám takovou povahu a druhak mě to prostě lidsky štve. Ne pořád, to už bych byla v Bohnicích, ale čas od času mě zasáhnou v plný síle. Jako právě tady, kde mě po setkání přetékajícím humorem, pochopením a blízkosti kluci z lodžie nemilosrdně mrskli zpátky do světa značně zjednodušující optiky. Jako bych dostala pěstí.

Mám diagnózu, ano. Je vidět, ano. Chodím divně, ano. Ale nestojím o to, abych se k tomu všemu, co kvůli celoživotnímu handicapu dělám, musela ještě tvářit, že je v cajku, že pro mraky lidí nebudu nikdy ničím víc než jen postiženou holkou. Nikdy. Kdejaký dítě, puberťák i dospělej mě redukuje na pouhou anatomii a hotovo dvacet. Pro sichr mě ani nepozdraví, případně o mně mluví, jako bych tam ani nebyla. Respekt nula. Ve dvacátým prvním století.

Celý jenom proto, že jsem trochu pokroucená a šejdrem a že lidi si takovej vizuál nespojujou s dospělostí, zralostí a schopnostmi. Vypadám jinak, divně, blbě, tak to prokazatelně blbá a nesamostatná jsem, dá rozum. Auvajs.

Není mi jedno, jak působím. A kdo tvrdí, že jemu jo, je buď osvícenej, na drogách nebo puding z Hradu. Zcela jistě se hezky neoblíkáme, nehubneme, nesportujeme, nelíčíme se a jinak nemagoříme jen kvůli svýmu vnitřnímu pocitu. Kolik z nás by se omezovalo a zkoušelo kdeco, kdyby nám to v očích druhých nevyneslo body navíc nebo určitej status?

Jenže já si status postižená nevybrala. Přitom ho nic z toho, co ve svém životě zažiju nebo zařídím, vizuálně nepřebije. Vleze mi do všeho, co budu dělat, protože to tak prostě je. A to říkám bez hořkosti nebo lítosti. Nic proti těm klukům.

S viditelným celoživotním handicapem se prý má zacházet jako s každým jiným nedostatkem nebo naopak přebytkem, se kterým vyčuhujem z většiny. Udělat si z toho srandu, značku, výzvu, omluvenku, propustku, nechat to být a já nevím, co ještě. To se samozřejmě dá, přesto to není tak snadný, jak se občas prezentuje.

Jakože to, že jsem při podobných větách nad věcí, ukazuje mou sílu a vyrovnanost. Hm. A co kdyby naopak to, že jsem sem tam přímo v meritu věci, ukazovalo, že jsem prostě a jenom člověk? Ne někdo, kdo se kymácí světem a blahosklonně se usmívá nad nevědomostí a povrchností těch zdravých, ale někdo, kdo si je plně vědom toho, že svým chozením lidi zaskočí, děsí nebo štve, ale nechce kvůli tomu donekonečna snášet jejich zmatek a nechat si působit bolest. Protože blbý řeči bolí. Neměly by, ale bolí.

Představte si, že byste se načančali (úplně zdraví a bez chybičky) a šli se ven jen tak projít. A že by si kolemjdoucí víc nebo míň skrývaně sdělovali, že vypadáte například dětinsky, opile, tlustě, staře nebo že smrdíte. Neřekli by vám to do očí, ale odtahovali by od vás děti a psy. Za jak dlouho byste měli zkaženou náladu? Jak rychle byste se viděli očima těch druhých a šli s pochybnostmi domů? A co kdybyste to zítra zažili zas?

Právě takovou sílu má slovo.

Čeština nemá žádnej eufemismus (nebo aspoň neutrální výraz) pro handicap a diagnózy, ale co zapojit trochu empatie, nebo prostě mlčet? Když to řeknu velmi drsně – já se musím sakra snažit, abych vůbec zvládla chodit a někam dojít, tak co kdyby taky začala něco dělat druhá strana, nepřistupovala ke mně jako Facebook a neoznačovala mě?

Bez komentářů, prosím. Chápu, že se občas nedá nezírat nebo že to člověku ujede. Přesto by bylo fajn, kdyby si svůj díl zodpovědnosti přiznali i ti, co mě na ulici míjejí nebo které chtě nechtě zaslechnu.

Ať jsem, jaká jsem, nejsem totiž z kamene. Ani pod balkonem.

Další články si můžete přečíst tady : https://inspirante.cz/?s=perplexvem%C4%9Bst%C4%9B

Návštěvník

Re: O označkování

Příspěvek od Návštěvník »

No jo, postižení je status. Člověk si to nevybral, někdy nemá síly nebo náladu s tím bojovat. Přesto se nezlobím na lidi který se otáčej/divně koukaj/potisící se mě ptají, co se mi stalo... Holt jinakost vždycky poutá pozornost.

Hrachajdice
Administrátor fóra
Příspěvky: 259
Registrován: čtv 16. črc 2020 19:05:01

Re: O označkování

Příspěvek od Hrachajdice »

Jasně, ale má pravdu v tom ,že my si to nevybrali a je sakra rozdíl v tom , když se třeba někdo obleče netradičně a chce , aby přitahoval pohledy a v tom ,že druhej se snaží se všech sil nevyčnívat a stejně to nejde . Jestli můžu bejt já za něco ráda , tak za to, že nemam problém s řečí , což 95 % lidí s mou diagnozou má . U mě se třeba přes telefon nepozná ,že mam nějakej handicap, protože mluvim jako všichni ostatní . Na druhou stranu , když mě třeba někdo přes telefon něco nabízí, třeba já nevim abych vyběhla na rozhlednu ,nebo cokoliv , co nejde ,tak když řeknu,že jsem na vozíku, tak mi to třeba ani nevěří , protože to taky mají spojený s poruchama mluvy a já ani neráčkuju . Každopádně , díky za to ,že komunikuju normálně nebo nemam spasmy obličeje, protože mít ještě tohle , tak pobyt mezi lidma by byl peklo .

Návštěvník

Re: O označkování

Příspěvek od Návštěvník »

Tak každej je asi rád, že se se svým stavem dokázal poprat tak, jak dokázal. Já vypadám "normálně", prostě akorát sedím na vozíku. Mluvím, jsem paraplegik, takže ruce mám včetně jemný motoriky naprosto funkční. Přesto se na mě lidi dívají. Není mi to příjemný. Dívají se i na přítele. To je nepříjemný dvakrát. Ale když kolem mě půjde někdo se zelenýma vlasama, tak se otočím taky, když použiju tvůj příklad (a jasně, ano, ten dotyčný chtěl, abych se otočila nebo s tím minimálně musel počítat). Lidi zíraj a nemá smysl to řešit.

Odpovědět