Běh na dlouhou trať aneb umím to bez pomoci

Odpovědět
Hrachajdice
Administrátor fóra
Příspěvky: 190
Registrován: čtv 16. črc 2020 19:05:01

Běh na dlouhou trať aneb umím to bez pomoci

Příspěvek od Hrachajdice »

Vlastně od narození potřebuju pomoc . Zdravej člověk si to těžko představí , ale když máte od narození obě ruce postižený a k tomu i obě nohy, prostě musíte tu pomoc přijímat. Od krmení, po oblíkání a tý nejintimnější hygieny , kterým asi mnoha z toho stávají chlupy děsem po celým těle. Pro nás s handicapem je to naprosto normální . Nenajíš se ? on někdo přijde . Neutřeš si zadek ? někdo ti pomůže . Věci co jsou naprosto samozřejmý , jen ta zdravá populace a tim nechce slyšet . Spousta lidí při krmení prská a otevírá hodně pusu . Měla jsem takovýho spolužáka a když byl jogurt , tak to fakt stálo za to . Měl svýho asistenta , kterej ho krmil ,ale občas ho krmil i někdo z nás . Bylo to proto , aby jsme se sblížili , nebo ne sblížili , ale abysme taky pomohli a ukázali mu , že i když třeba nemluvil , že ho taky bereme mezi sebe . Pamatuju , když jsem ho krmila já, kousky rohlíku , neustále slintal a já mu je tam dávala holou rukou . Zážitek, kterej si pamatuju dodnes . Něco mezi hnusem a zároveň úžasem . Ten člověk za to nemůže, že se sám ani nenají ,ale překvapilo mě , že mi to přišlo hnusný a divný . Asi nezvyk . Každopádně bylo zajímavý asistovat někomu, kdo je taky na vozíku jako já .

Jsem od malička introvertní a stydlivá , takže říct si o pomoc od cizích bylo fakt těžký . Navíc spoustu věcí jsem zkoušela sama než abych musela někomu o to říct . Často se mi to nepovedlo a tak jsem často dostala i pokárání, že jsem si o pomoc neřekla . Na druhou stranu, když něco nejdřív sama nezkusim, jak zjistim,že mi to nejde ,že jo . Nejde si říct o pomoc předem , když nevim, jestli jí budu potřebovat . Někdy kolem 13 roku jsem se začala snažit v sebeobsluze . Do tý doby mi se všim pomáhala máma . Šlo to všechno hrozně pomalu . Pamatuju , jak jsem prakticky nedokázala dát ruce za záda , všechny svaly tak hrozně bolely , jak ty ruce vůbec nebyly na tenhle pohyb zvyklý . Byla to hrozná dřina . Oblíct si sama horní polovinu těla jsem uměla vždycky,ale horší to bylo s tou dolní . Oblíct kalhoty , týdny a týdny tréninku , potu a bolesti . Pro zdravýho věc obyčejná, ale pro mě velká makačka .

Naučila jsem se sama umýt a pak časem přišla největší výzva - wc. Závidim v tomhle chlapům vozíčkářům, že nemusí ani přesedat . Zvládat to na wc mi trvalo asi nejdelší dobu . Už jen to si stoupnout , otočit se , stáhnout kalhoty znamenalo u mě dát ruce za záda , ta hrozná bolest . Dodnes si pamatuju na den, kdy jsem to poprvé zvládla sama . Bylo to ještě na základce . Byla tam zdravotní sestra , která dávala na wc . Jenže často zapomínala , že tam někoho vysadila a dovolat se jí nedalo . Měla jsem školu ráda a prosedět půlku vyučování na wc se mi fakt nechtělo . Jednou jsem tam zase čekala, sestra nikde . Už jsem se naštvala a sama jsem se chytla madel a stoupla si . Tenkrát jsem to ještě moc neuměla , nohy jsem měla slabý a trvalo mi to neskutečně dlouho ,ale přátelé, já si sama natáhla tepláky , něco, co jsem do tý doby neudělala . Obsloužila jsem se na wc , sice jen jednu polovinu ,ale zvládla jsem to sama . Pak jsem přijela do třídy s tim , že sestru už nepotřebuju . Učitelce spadla čelist a tý sestře pak taky . A to už jsem věděla , že to půjde . A o tom to asi je. Jasně, ta sestra byla hrozná,že zapomínala ,ale nebejt toho , tak tohle se asi naučim o dost dýl . Takhle mi nic jinýho nezbejvalo a já to dokázala .

Tohle byla vstupenka do nezávislosti, jestli tohle šlo, tak šlo všechno . Pro mě nejtěžší úkon . A taky to šlo . Brzy jsem se naučila oblíkat kalhoty během pár minut a ve škole už jsem nikdy neměla na zadku kolečko od dlouhýho sezení . Tohle mě nakoplo . Nicméně , je spousta lidí co tohle stejně nikdy zvládat nebude , i kdyby třeba byly za to rádi . Na druhou stranu bych jim všem doporučovala tuhle sestru, myslim,že kdyby na ně zapomínala , že by možná vymysleli způsob , jak to zvládnout sami . Ono , když má asistentku za dveřma a přijde prakticky hned , tak ta motivace "zkus to sám " tam prostě nikdy nebude . V tomhle je lepší se dostat do úzkých . Nevim, ale jsou lidi , který ty věci umí , jen, když ví,že mají někoho za zadkem, kdo jim pomůže , tak se tolik nesnaží.

Každopádně celkově říct si o pomoc není hanba, i když zdravej člověk to tak asi má . Možná , že si myslíte , že zdravej člověk toho "pomahače " otravuje ,ale není tomu tak . Nebo aspoň my s handicapem si to nesmíme myslet . Oni jsou tu pro nás , byť teda my bysme je neměli zneužívat , ale ten personál vám většinou neřekne , hele, zkuste to sama , takže to svádí k tomu to zneužívat . Ale třeba v Praze , tam na to šli jinak. Základ byl v tom,že si musíme o pomoc říct , často se stává ,že se ten člověk snad ne stydí nebo bojí, ale čeká co bude a myslí si, že ten "pomahač" okamžitě přiskočí a pomůže . Tam to bez vyjímky bylo tak, že si o pomoc musíme říct . Nevim, možná to mělo i za cíl odradit ty stydlivější , že než, aby to řekli, tak to radši zkusí sami . Nicméně nám to při nástupu bylo vysvětleno nějakou rehabilitační sestrou, že to tam tak funguje . Bohužel, to podala tak, že z toho vyšlo , že kdyby jsme se topili a neřekli si o pomoc, tak nás nechají utopit . Což není to, co chcete slyšet , když jste někde nový a přece jen tu a tam tu pomoc občas potřebujete . Samozřejmě to tak úplně nebylo . Ale rozhodně to tam nebylo tak,že někdo řek třeba , že mu něco upadlo a k němu okamžitě někdo přiskočil , což je asi dobře . Ten člověk , přišel, pomoh , ale nebylo to třeba hned , asi to byl i záměr , aby v tom mezičase si ten "poškozenej " to mohl třeba zkusit zvednout sám . Ve druháku jsem měla na pokoji spolubydlu , občas potřebovala pomoc na wc a někdy ne . Což jsem moc nechápala ale budiž , s koupáním ale vždycky . Velmi často vychovatelka nadhodila , že by to někdy mohla zkusit sama . Že třeba v úterý jí pomůže ,ale ve středu částečně a hádejte jak to dopadlo . Jo, nakonec to zvládla sama .

Prostě prakticky ve všem to bylo "a nezkusíš to sám ? " a neslo to svoje ovoce, protože málokdo odpověděl ne . Myslim si ,že vychovatelé byli daleko tvrdší než třeba asistenti v tomhle a neslo to svý ovoce . Vychovatelé se tak lehce přečůrat nedali. Často to bylo taky tak , že lidi, co chodili každej den domů byli daleko míň v tomhle samostatnější než my . Protože my museli , nebyli za náma rodiče , co všechno udělají za nás . I když teda my.. já už jsem sebeobsluhu už dávno uměla ještě než jsem tam přišla , takže mě se dotýkala tak akorát třeba pomoc občas někde na vozejk nebo se stoupnutím a udělat s jejich pomocí pár kroků. Nebo mě vysazovali na koně, když jsem jezdila na hypoterapii . Plus jednou jsem se zasekla na židli , když jsem přelejzala z vozíku na židli , to jsem se fakt přecenila a vychoušovi trvalo dost dlouho než mě z toho dostal, z tý pozice , ale jinak jsem od nich pomoc nikdy moc nepotřebovala. Jen když bylo občas potřeba . Jinak bylo zajímavý , že všichni používali ty stejný hmaty , aby vás drželi na nohou . Jako kdyby všichni prošli stejným kurzem na to . Každej držel správně . Úplně přesně tak, jak jsem byla zvyklá z domova , což bylo super . Nemít obavu,že se tam se mnou někdo zřítí na zem, špatně mě chytí a tak . Ale bylo zajímavý to sledovat u ostatních , ty jejich pokroky v tom, co jsem já už uměla . A z valný většiny , co tam přišli , odešli lidi víceméně samostatný . Nedopustili , aby ten člověk se nikam nepohnul a využíval těch služeb , každej se tam v sebeobsluze něco naučil , teda ten, kdo to předtim neuměl .

Na každýho tohle čekalo , byť tohle z domova třeba nečekal . Myslim,že my , kdo pomoc s těmahle věcma nepotřeboval jsme to měli výhodnější . Zaprvé , nikdo po nás defakto nic nechtěl , protože věděli, že to umíme a zadruhé mi trochu přišlo, že nás pohlíží trochu líp .Tak , my jim žádnou práci nepřidělávali a asi to tak je všude . A taky je ten vztah jinej , než když Pepíkovi utíram zadek a Pavlovi ne. Já jsem se tam třeba naučila jezdit sama delší trasy na vozíku . Všechny budovy byly od sebe docela daleko. Leckdy z kopce a do kopce , žádná ulejvárna . Teplo, zima, sníh .Tenkrát jsem ještě neměla električák . No, naučila jsem se jezdit sama takový trasy, že bych kdy nevěřila, že to zvládnu . A taky to tak nějak "zkus to a uvidíš" . Případně nás běžně pouštěli sami a tam jste měli jen opravdu sami sebe . A jednoho krásnýho dne jsem přišla na to , že to zvládnu . Už zase a opět - "když to neuděláš přijedeš pozdě do školy" ,kde se zapisujou pozdní příchody, byť třeba o blbou minutu . " Klidně tam jeť 20 minut a vyjeť dřív ,ale bez pomoci " a ono to najednou šlo .Pak se jim pochlubíte, že se to zvládli a oni se jen usmějou a vám dojde ,že přesně tak to zamýšleli . Že to není o tom , že najednou za váma nepřijdou , i když vždycky chodili ,že se na vás vykašlou . Má to svůj důvod .

Vlastně je to celý o tom , že to musíte zvládnout , abyste neměli průser jinde . Jste v nějaký nekomfortní situaci , chcete z ní pryč ,ale to musíte něco dělat vy sami ,abyste se z ní dostali a nikdo jinej .

Mirijam

Re: Běh na dlouhou trať aneb umím to bez pomoci

Příspěvek od Mirijam »

Jsi šikovná. Myslím, že to musí být adrenalin. Ale heslo pomoz si sám, má něco do sebe.
https://novepsaniozivote.blogspot.com/

Hrachajdice
Administrátor fóra
Příspěvky: 190
Registrován: čtv 16. črc 2020 19:05:01

Re: Běh na dlouhou trať aneb umím to bez pomoci

Příspěvek od Hrachajdice »

Díky , to není šikovnost, ale nutnost . Ráda se kouknu na tvou stránku :)

Odpovědět